OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Německo a black metal. Spojení, které ještě nedávno vyvolávalo (a občas ještě stále vyvolává) křečovitý smích a odpor. Přesto lze však i v těchto luzích a hájích nalézt nejedno kvalitní seskupení. Za všechny jmenujme např. LUNAR AURORA, k jejichž tvorbě se LANTLÔS v určitých momentech vzdáleně přibližují. Jinak tradičně sázejí na budování atmosféry (jde jim to velice dobře), rychlost (když je potřeba, přitlačí na pilu) a zejména pak na provedení jednotlivých skladeb, jež v sobě kromě typických propriet nesou i řadu uvolněnějších, melancholických momentů. Klepačky jsou velice pěkně doplněny méně kvapícími pasážemi, které jsou o to propracovanější (vyzdvihněme časté akustické kytary), a vlastně, album jako celek působí velice promakaně. Bonusem navíc je užití ryčné němčiny, která sem sedne jako prdel na hrnec (jsem sám komu řev v určitých pasážích připomene kultovní BETHLEHEM?), a také poměrně zajímavý zvuk, který spoluutváří pocit autenticity. Doplňkem budiž (na black metal) poměrně nestandardní textová témata, díky čemuž se LANTLÔS ještě více odlišují. Pokud fandíte kapelám, jež se od black metalu odklánějí někam směrem k post-rocku, shoegaze, apod. (ALCEST, AMESOEURS, CAÏNA, FEN,…), mohli by vás bavit i LANTLÔS. Kvalitní záležitost.
Lantlôs is a cry. A cry in this industrial, modern world.
A shelter for the homeless, who turn their backs to the faceless.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.